Hotovost do 300 Kčs na osobu se měnila v poměru jedna nová koruna za pět starých, u vyšších částek byl poměr jedna ku padesáti. V případě vkladů byl poměr o něco příznivější. V poměru jedna ku pěti se také přepočítaly ceny a mzdy. Sami komunisté si však mohli měnit peníze výhodněji. Podle
1Proč režim k reformě přistoupil?
Měnová reforma měla odstranit rozpor mezi rostoucí kupní silou obyvatelstva a nedostatkem spotřebního zboží na trhu. „Hlavní účel reformy spočíval ve zrušení doposud trvajícího válečného přídělového systému zásobování obyvatelstva,“ říká historik Jakub Šlouf z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Komunisté se však báli, že by lidé za peníze, které po válce naspořili, vykoupili veškeré zboží a distribuční síť by se zhroutila. „Reforma na jedné straně radikálně a velmi necitlivě zredukovala peněžní prostředky a úspory obyvatelstva, v podstatě došlo ke ‚krádeži‘ jeho úspor. Na druhé straně sladila možnosti nabídky trhu s oběhem peněz,“ říká historik Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.
Důvodem peněžní reformy byla podle Kociana také totální transformace ekonomiky na socialistický sovětský systém. „Nové orientaci muselo odpovídat řízení peněžního oběhu, které nemohlo převzít nic z dřívějšího systému,“ říká.
Měnová reforma v dobovém dokumentu:
„Reforma z roku 1953 je rovna státnímu bankrotu, neboť její součástí bylo anulování dluhů státu vůči domácímu obyvatelstvu. Dluhy vůči zahraničním subjektům anulovány nebyly a v následujících desetiletích se postupně splácely,“ dodává Petr Chalupecký z katedry hospodářských dějin na Národohospodářské fakultě VŠE.
2Jaké události reformě předcházely?
Už od předchozí reformy z roku 1945 byla velká část úspor na vázaných vkladech. Peníze na účtech sice střadatelům zůstaly, jenže ti s nimi nemohli nakládat. Lidem se z nich peníze uvolňovaly jen na zvláštní povolení ze sociálních důvodů, například na svatbu či na nové zuby. Při reformě byly tyto vklady bez náhrady zrušeny, znárodněny.
MĚNOVÁ REFORMA V RUDÉM PRÁVU
Podívejte se, jak o měnové reformě informovalo 31. května 1953 Rudé právo
Vzhledem k nedostatku zboží existoval od začátku protektorátu lístkový systém pro základní potraviny a některé další zboží. Ceny na vázaném trhu byly nižší než ve volném prodeji. Při měnové reformě byly tyto dva trhy zrušeny a zavedeny jednotné maloobchodní ceny – po přepočtu vyšší než na vázaném trhu, ale nižší než na volném.
3O kolik peněz lidé přišli?
Úřední místa vyčíslila ztráty obyvatelstva na 14,6 miliardy Kčs. Chalupecký spočítal, že při určitém zjednodušení to odpovídá v dnešních penězích zhruba 90 miliardám korun.
„Jde však jen o účetní ztrátu, která nepřihlíží ke kupní síle tehdejší koruny. Vzhledem k nedostatku zboží před reformou nemohla být část úspor a hotovosti využita k nákupům, byla již tehdy v zásadě reálně bezcenná,“ upozorňuje Chalupecký.
4Jak obyvatelé reagovali?
Reforma zasáhla všechny vrstvy obyvatelstva. Nejen bývalou buržoazii, ale také drobné střadatele včetně dosavadní opory režimu – proletariátu. „Její vyhlášení vyvolalo ve společnosti šok. Setkala se se silným odporem dělnictva, zejména ve velkých závodech, a s nesouhlasem i uvnitř vládnoucí strany,“ říká Kocian.
Stávky proběhly téměř ve 130 závodech po celé zemi a v několika městech přerostly politické manifestace zdi fabrik. „Často je organizovali komunističtí či odboroví funkcionáři v závodech,“ upozorňuje Kocian. Vládnoucí moc reagovala tvrdými represemi.
Titulní strana Rudého práva 31. května 1953. Všech šest stran čísla bylo věnováno měnové reformě.
Rudé právo 31. května 1953. Na straně 4 byly prezentovány nové bankovky.
„Na protestních shromážděních zaznívala vedle požadavků na zmírnění reformy hesla požadující pád vlády,“ říká Šlouf. Symbolem protestů se stala plzeňská revolta, které se zúčastnilo kolem 20 tisíc lidí. Protesty byly potlačeny až ve večerních hodinách po povolání posil z jiných regionů. A plzeňský soud následně poslal do vězení 331 osob, a to mnohdy na několik let.
5Jak se změnila nálada ve společnosti a uvnitř KSČ?
Společnost reformu celkově nepřijala, vedoucí komunisté se v očích veřejnosti i členské základny značně zdiskreditovali. „Způsob a okolnosti jejího provedení a její důsledky zůstaly dlouhodobě ve společnosti ‚zakódovány‘, vyvolaly i výrazné pocity permanentní nedůvěry k režimu i k jeho vedoucím funkcionářům,“ tvrdí Kocian.
Za to mohlo hlavně chování strany těsně před reformou. Komunisté ji tajili a opakovaně ujišťovali, že nic takového nehrozí. „V polovině května propukla celostátní nákupní horečka, při níž lidé během několika dnů v panice vykoupili veškeré zboží. Vedení KSČ vyzývalo komunisty, aby nenakupovali. Reforma tak nejvíc postihla ‚věrné‘, kteří stranu poslechli, úspory neutratili a při reformě o ně přišli,“ říká Šlouf.
6Proč protesty nezatřásly s režimem výrazněji?
Aktivních protestů v ulicích se účastnila menšina obyvatel, dle Šloufa je však podporovala většina společnosti. Jenže lidé z různých sociálních skupin sledovali odlišné cíle. Nízkopříjmové skupiny žádaly rovnostářštější variantu reformy, bohatší dělníci chtěli využít poúnorovou pozici k ochraně svých nadprůměrných úspor a bývalí podnikatelé viděli šanci režim svrhnout.
Jenže neexistovala politická síla, která by odlišné zájmy propojila. „Protesty tudíž neměly žádný jednotný cíl. Proto také po zásahu bezpečnostních složek mohly být v relativně krátkém čase pacifikovány,“ říká Šlouf.
Režim se navíc postupně snažil dopady reformy zmírnit. Částečně ji kompenzoval snížením cen, hlavně potravin a spotřebního zboží.
Vzpoura Škodováků v Plzni:
7Daly se ekonomické problémy řešit i jinak?
Uskutečnění měnové reformy bylo - a zřejmě nejen z pohledu ideologie - „nejčistší“ cestou. Narůstající nesoulad mezi kupní silou a nedostatkem zboží sice teoreticky mohl mít jiná řešení, v danou dobu však nebyla schůdná. „Jednou z možností, jak vyrovnat nabídku s poptávkou mohlo být zvýšení cenové hladiny. Základním principem režimu však bylo ceny snižovat nebo aspoň držet,“ říká Chalupecký. Z podobného důvodu nepřicházelo v úvahu ani prosté snížení mezd.
Alternativním řešením mohl být také výraznější posun od těžkého ke spotřebnímu průmyslu. „K takové restrukturalizaci po roce 1953 postupně docházelo, protože vrcholní představitelé strany si uvědomili, že stabilita režimu je závislá na uspokojování alespoň základních sociálních potřeb obyvatel,“ říká Šlouf.
Chalupecký upozorňuje, že ani měnová reforma nepřinesla trvalé východisko. Nerovnováha mezi kupní silou a dostatkem zboží se v následujících desetiletích opakovala, i když v mnohem menší míře.